Obyčejné šaty z teplákoviny

to měly být. A zase se to zvrtlo. Šaty byly potřeba moc, látka byla schválena (sice koupená na tepláky, ale taková drobná změna na tomhle blogu nikoho nepřekvapí). Jen z toho jaksi zase vyšla róba. Ovšem slečna je dost nadšená a o to tady jde, to si musíme přiznat.

Střih je na základě tuniky z ottobre, poměrně štíhlý v těle a hlavně v rukávech, tak jsem při došívání trochu trnula, jak se s tím Markétka a tahle látka s minimem elastanu (kdo ví, jestli vůbec) vypořádá. Ale umí si to obléct i svléct, takže ok.

Výstřih jsem tentokrát udělala opravdu šatově, s podsádkou, a jsem zvědavá, jak to po pár nošeních a hlavně praních bude vypadat. Zpětně mě teď napadá, že to asi chtělo podložit... no, pozdě bycha honit, snad si příště vzpomenu včas.

Rukávy jsem chtěla trochu povolovací, takže jsou začištěné overlockem a záložka je přichycená téměř neviditelnou monofilovou nití. Uvidíme, jak se to vysráží atd., nějaká rezerva tam je.

Nějaké obyčejné šaty bychom ještě potřebovali, tak jsem sama zvědavá, jak to dopadne ;)

Střih: základ z Ottobre 1/2015, model 23

Softshellová (ne)premiéra

Minule jsem tu slibovala, že se vrhnu na nějaký kousek pro Markétku. A že by potřebovala! Ale pak se trochu nečekaně zpoza obzoru vynořily hory a já začala přemýšlet, v čem asi Filipa vypravím do sněhu. Že bych konečně (konečně!) ušila ten overal, co jsem kdysi nastříhala pro malou Markétku?
Byl to úplně první softshell, který jsem koupila. A abych hned nezničila relativně drahou neznámou látku, overal jsem nastříhala a trochu doplněné zbytky použila na svůj první zkušební softshellový kus - kočičí kalhoty. Jak tak koukám, jsou to právě čtyři roky! :)
Od té doby softshellový šuplík blogu výrazně nabobtnal. Mám ten materiál na šití, nošení i údržbu moc ráda, a i když si kolikrát říkám, že všichni mají, co právě potřebují, téměř vzápětí vlastně s potěšením zjistím, že už je čas vymýšlet další kousek. Nastříhaný overal ale pořád ležel na dně šuplete a vlastně nějak nebyl potřeba. I letos jsem Filipovi zkusila obléknout loňskou kombinézu a ukázalo se, že se do ní pořád pěkně vejde. Ale stejně, představila jsem si dlouhé válení ve sněhu a potřebu občas něco sušit...

Tak jsem ho ušila. Střih je ze starého Otobre. Trochu jsem byla zaražená těmi rozměry. Velikostně by měl na Filipa přesně sedět, ale zdálo se mi, že by se do něj vešel dvakrát. Všechno hrozně široké, volné, neforemné. Trochu mne to odrazovalo a vlastně mě to moc nebavilo. Asi i kvůli tomu tam nejsou žádné vychytávky a zdobení, jen na kapuci tradiční brzdičky a vzadu dva široké reflexní pruhy. Rukávy a nohavice jsem jenom prostě stáhla do gumy a nakonec to strčila do tašky na hory jako nejposlednější zálohu, když všechno ostatní selže.

Asi víte, jak to dopadlo :) Doma pěkně padnoucí kombinézce se při prvním větším pohybu vyhrnovaly nohavice z bot a do rukávů zase lezl sníh. Hned při druhém výpadu na sníh jsem Filipa oblékla do nově ušitého skafandru a s postupným nadšením sledovala, že všechna ta volnost a určitá neforemnost působí absolutní svobodu pohybu. A když i po poněkud nekonstruktivním vztekání a lezení na poštěrkované silnici zůstal materiál jako nový... hrozí, že to bude můj oblíbený kousek a třeba ho ještě nějak dozdobím ;)



Určitě ale musím doplnit gumičky, které se mi osvědčily už u Markétčiných bund - jednoduchá finta na lepší udržení rukavic funguje docela spolehlivě.

A tady pár fotek z akce, především babičce pro potěšení :)