Deja vu - taška Fredrica

To byl moc milý telefonát. Ukázalo se, že malé hudebnice svoje tašky rády nosí, nejen na hudebku. Víceméně je prý nechtějí dát z ruky. A teď ji doporučují jako dárek pro kamarádku! Takže do třetice. A látka? Ještě se kousek našel. Vyšla úplně přesně, nezbylo doslova vůbec nic.

Z půl metru...

Kamarádka si pro kluky objednala čepice a nákrčníky. Úplet a fleece, na chladnější jarní rána...

Bylo jasné, že na každou soupravu by stačilo 30 cm, ale nějak jsme se nepochopily, tak objednala po půl metru. Při předání jsem se zmínila, že dost zbylo a vyšlo by to ještě na tenké tepláky, co tak rádi nosí. Tak tepláky. A když jsem viděla ten odstřižený zbytek, přesně se do toho vešla ještě úplně tenká letní čapka. Takhle to mám ráda; nezbyde skoro nic, sotva je na čem zkusit nastavení stroje.

Tenhle týden to vypadá spíš na tu tenkou variantu, tak si to slunce krásně užijte!

Kapsáče BDU

Tenhle kostlivec nám ve skříni strašil dobré čtyři roky. Můj muž v podstatě jiné kalhoty nenosí. Jenže koupit takové, aby mu dobře seděly a byly dostatečně dlouhé, nejspíš nelze. Vadí mu častý nešvar dnešních střihů, šizená hloubka sedu, a taky s délkou kalhot to vždycky bylo hodně na hraně. Ty kupované jsem popouštěla na nejzazší možné milimetry a doufala, že se už ani o chlup nesrazí...

Takže když jsem začala stále častěji sedat k šicímu stroji, občas přišla řeč na to, že bych mu kalhoty ušila. Koupila jsem si střih, i látku jsem v prvním odhodlání celkem záhy objednala - dnes už vidím, že zcela nevhodnou. Ale jestli jsem se toho bála, či mě odrazovalo, že to je takový velký a členitý kus... slibovala jsem, ale skutek pořád utíkal.

Ale jednou to přijít muselo. Užívané kalhoty jsou opravdu v zoufalém stavu, a já už jsem toho našila tolik, že bylo jasné, že se z toho nemůžu vykroutit :) V obchodě jsem sáhla po první aspoň trochu použitelné látce a pustila se do první verze.

Střih z Burdy jsem použila jako dobrý základ (rozměrově je těm kupovaným kalhotám velmi podobný, jen třeba ta zmíněná hloubka sedu je najednou o 7 cm delší), stále poměřovala s nošenými kalhotami a detaily vypracovávala zcela podle obnošené předlohy. Postupně mě ty vychytávky začínaly bavit. Je jasné, že zip ani nýt si voják v poli neopraví. Takže všude kryté knoflíkové légy... Piplačka, ale docela zábavná. Takové omalovánky :)

Teď jsou kalhoty v záběhu. Zkoumám a tahám z muže informace. Řeším materiál. Původní je NYCO (50 % nylon / 50 % bavlna), jenže ten se mi v černé variantě nepodařilo najít ani ve mně dostupném zahraničí. Použila jsem bavlnu s elastanem a byla ohodnocena jako příjemná. Ale mám trochu otazníky, jak se bude chovat při vyšší zátěži. (Tak snad aspoň šití bude držet. Se vzpomínkou na časté opravy švů jsem použila Synton 60 a byla na svou chytrost patřičně hrdá, než mi došlo, že ani výrobci BDU výbavy nejspíš nepoužívají stehovku... )

Každopádně je jasné, že i když asi proběhnou drobné úpravy, kalhoty určitě nebyly poslední. Tož tak.

Kabátek? Mikina? Svetřík? A to to byla sukně!

Předloni na podzim jsem si ušila těhotenskou sukni ze svetroviny. Koupila jsem jí zbytek u Mráze a chtěla si hlavně osahat materiál. Vím, že mě tenkrát potěšilo, jak dobře na tom vypadá šití s patkou pro slepý steh na overlocku (krátkou zmínku a fotku toho lemu najdete ke konci tohoto článku). Těhotná už rok nejsem a nakonec jsem tu sukni zas tolik neunosila, tak mi bylo jasné, že ten materiál budu chtít na něco ještě použít. A když už jsem měla ve stroji černé nitě (o tom zas někdy jindy), řekla jsem si, že jen tak pro radost mimo pořadí naléhavosti ušiju Filipovi něco. Viz nadpis.

Když jsem to v bocích rozpárala, bylo mi líto toho lemu... tak jsem se rozhodla pro línou variantu a vzala to jedním šmahem (omlouvám se za kvalitu, nějak jsem nekoukla a už nebyla šance to napravit).

Z druhého dílu rukávy. Díky tomu bylo za chvíli hotovo. A už se těším, až to bude nosit. Dneska si ho vyzkoušel, cítil se v něm evidentně dobře, ale je trochu větší. Tak možná v létě, třeba pak přijdeme na to, co to vlastně je.
Krásné nadcházející jaro přeju!

Sněhové lázně

Skoro to tak vypadalo, když jsme po půlce ledna dorazili do Rokytnice nad Jizerou. Doufala jsem, že si na horách pořádně provětráme plíce a třeba tam někde necháme všechny ty bacily, které nás od podzimu dusily.

Přijeli jsme ve dnech, kdy byly na horách spousty čerstvě napadaného sněhu, velké mrazy a dny plné slunce. Naprostá, dech beroucí nádhera. Markétku jsme vypustili z auta, oblékli do sněhového a za minutu už byla ve sněhovém ráji.

Sice jsme museli vytopit úplně promrzlou a dost zapadanou chaloupku, ale pohled z okna všechno vynahradil.

Markétka se sněhu nemohla dočkat, byla jsem zvědavá, co na něj bude říkat Filip. Myslela jsem, že se v něm proleze a bude stát a potěšeně se hrabat, ale tvářil se dost nedůvěřivě a víceméně mu sníh byl úplně jedno. Takže jsme ho na sníh vyndali asi dvakrát a jinak většinu pobytů venku spokojeně prokoukal a prospal v kočáru.

Hned druhý den jsme s Markétkou vyrazili na sjezdovku. Připravená a trochu nervózní, co bude, čekala na příchod instruktorky v lyžařské školičce. Určitě pomohlo, že se instruktorka jmenovala Klárka jako jedna z kamarádek a že se při učení používaly tak lákavé pojmy, jako pizza (pluh) a špagety (lyže rovně).

Já jsem stála na sjezdovkách plus mínus tak po patnácti letech. Ale nakonec se ukázalo, že největší problém nebyl vyjet na vleku nebo sjet ten přiměřeně mírný kopec, ale nakonec po tom všem vyzout přezkáče :)

Po dvou dnech motání se kolem sjezdovky a chalupy jsme se jeli podívat, jak si s tou spoustou sněhu poradil Mumlavský vodopád.

Filip prohlídku pojal po svém a Markétka se konečně ocitla přímo v ledovém království.

Tradičně jsme na tomto výletě museli pořídit dvě fotky - rodinnou (přímo nad vodopádem) a vozíkovou (u hornického muzea). Bez nich už nelze ani pomyslet na zpáteční cestu.

A protože byla všude spousta sněhu, byla všude i spousta Krakonošů. Jilemnického jsme potkali už za tmy, ale ten v Rokytnici taky stál za to!

Po týdnu manžel odjel a přijela kamarádka s dětmi a tatínkem. Lyže tím pro nás skončily, přece jenom jsem byla na naše děti sama a navíc byl Filip (momentálně v mamánkovském období) na přelomu týdnů i nemocný. Ale užili jsme si i tak procházek, bobů a sáněk. I na ty úplně maličké jsme se vešli všichni tři!

Jednou z atrakcí druhého týdne byl i sníh padající ze střech. Tálo a každou chvíli se někde ze střechy sesula malá lavina a zatarasila na chvíli cestu nebo silnici. I na té malé cestě kolem chalupy každou chvíli jezdil pluh a kluci měli oči navrch hlavy. Když se ale jednou po půlnoci sunul sníh i z naší střechy, bylo to jako slušné zemětřesení. Celkem brzo ráno jsme vykoukli ze dveří, na zablokované silničce stálo auto a jeho dva cestující spolu s kamarádčiným tatínkem v poměrně dobrém rozmaru půjčenými lopatami odhazovali sníh z cesty :)

Vraceli jsme se po dvou týdnech do už ne tak zasmogované Prahy... a opravdu jsme chvíli vydrželi nebýt nemocní! A Markétka doteď, což je asi historický rekord. Takže díky!